Liberecká kapela Jarret je malý nenápadný folk-rockový poklad tuzemských hudebních luhů a hájů.
Poté co Marsyas je revitalizováván pouze pod hlavičkou Petr Kalandra Memory Bandu s řídkavou účastí Zuzany Michnové, z Nerezu zbyl maximálně Neřež, z Českomoravské hudební společnosti a bez pomoci Colemana zůstal bohužel už jen Čechomor, z Marcipánu asi jen bratři Škochové v Chinaski (nepřehlížet Ondřejovo Nitky), Iva Bittová & Čikori je příležitostný soubor s minimálně evropskou úrovní nicméně živé koncerty jsou či budou spíš raritou (jejich At Home je tuzemským cédéčkem prosince), Traband ani pod hlavičkou Jarda Svoboda už úplně není co býval starý dobrý ´Trabend´, vynikající Ponk je víc nakloněn folku a to jeho hodně moderní verzi ale jeho věhlas se teprve šíří, James Harries se posunuje z pole folk-rock spíš do zóny pop (což je dobře) a mladí folkaři jedou víc na vlně emo než rock jako např. partička „emozpěv“, o Lukáši Landovi někdy příště – liberecká parta tak v čele se zpěvačkou Hankou Skřivánkovou zdá se být na poli ryzího folkrocku na čele pomyslné ekipy.
Na první poslech jejich posledního cd jsem nezabral. Až vlastně náhodná návštěva předvánočního koncertu v pražské plné Balbínce odkryla syrovost a podstatu jejich čerstvých písní.
Ty stojí na sólovém zpěvu Skřivánkové a jak správně poznamenal muzikální kamarád, v jejím hlase je něco z Pilarové a hodně z Olmerové, z cizích „vzorů“ možná Nina Simone (?). Nevím zda to vždy dokáže cédéčko zachytit. Ale na živo to tam je dost často. Kapela s ní drží rovnocenný krok, zejména basa Marka Štulíra stojí za zmínku. Textově tentokrát pauzíruje stálý autor Bohumil Vašák. I tak texty Marka Kadlece (výtečná i zvukově K čertu), Jakuba Nohy (famózní Připomínáš déšť), Ivana Jecha (geniální Stokilová dáma i Ulice půlnoční, která jako by Evě Olmerové vypadla „z oka“), Pavla Havlíka, básníka Jana Skácela (Andělé) i Hanky Skřivánkové (roztomile ironická Sexy nimrod) jsou poznávacím znamením jejich hudby. Mix lehké životní nejen vztahové skepse s postojem nevzdávání, pousmání, jemné nostalgie … aspoň jedna ukázka:
Připomínáš déšť (text Jakub Noha)
Připomínáš déšť, který nerozumí stromům,
bude zase pozdní noc,
než se dostaneme domů
já budu klást otázky, ačkoliv vím,
že ty neodpovíš,
slzy, kterým nerozumím, nás sotva spojí,
má vůbec smysl se na něco ptát?
Teď sedíme naproti sobě u jednoho stolu,
teď sedíme naproti sobě,
ale vlastně nejsme spolu
pak přijde příliš snadný smír,
ale bez vzájemného vysvětlení,
déšť, který nepřichází,
zrovna, když ho potřebuji,
má vůbec smysl se na něco ptát?
Jak můžeš vůbec s někým být
a přitom mu vlastně nevěřit,
jak můžeš s někým být
a při tom mu nevěřit?
K poslechu u SoundCloud.
Soulásky & Samolásky v produkci Petera Bindera vydané brněnským labelem Indies Scope jsou muzikou k opakovanému poslechu a v pódiovém provedení dostává ještě navíc energii živého nastudování, včetně muzikantských žertíků.
Odkazy:
Jarret – http://www.jarret.cz/
Indies Scope – http://www.indies.eu/alba/3279/soulasky-a-samolasky/
Nominace Tais Awards 2017 – https://www.taisawards.com/inpage/jarret-soulasky-a-samolasky/
Odbočka a úplně nejčerstvější tuzemský hudební tip (díky Z.Trvalcové) – Barbora Mochowa